úterý 24. května 2016

Je libo „lidskoprávní džihád“?




Sám jsem byl svého času příznivcem tzv. nové levice, upřímně jsem věřil v její ideály, považoval jsem ji skutečně za „liberální“ (tedy svobodomyslnou) levici, ale její bagatelizování nebezpečí v podobě konzervativního islámu pro západní civilizaci tak, jak jsme ji dříve znali, její příklony k různým postmoderním naukám typu, že pohlavní identita je utvářená pouze kulturními stereotypy (že biologické faktory na to nemají vliv), nebo že rodina je „sociální konstrukt“ (tedy něco „umělého“)…, to mě donutilo se přiklonit k levici tradiční. Dospěl jsem totiž k názoru, že ve skutečnosti je tradiční „konzervativní“ levice paradoxně více liberální než nová levice, která se sama právě jako „liberální“ tak ráda označuje.


Liberální Nová levice? Vzhůru k totalitě


Příklad: nemám nic proti adopcím dětí homosexuálními páry. Ale důležitější je pro mě, aby se zachovala svoboda slova i pro ty, kteří si myslí, že homosexualita je nemoc, aniž by dotyčný byl osočován z „ultrapravičáctví“. To je nepřekročitelný mantinel. Jsem plně pro faktickou rovnost žen a mužů, vadí mi např. platová diskriminace žen a malé zastoupení skutečných (ženských) žen v politice, ovšem různé nátlakové akce typu bojkotu pivovaru Bernard za „černou dvanáctku“, nátlaku na zrušení výstavy aktů v knihovně Akademie věd, snahy zavést de facto cenzuru pod rouškou „boje proti genderovým stereotypům v reklamách“, mě přímo děsí, na tom není liberálního ani zbla.

A takových příkladů by se dala najít spousta. Připadá mi pro to velmi výstižný termín Karla Dolejšího – „regresívní levice“, protože v mnohém připomíná plíživý návrat před rok 1989. Zajímavý je termín „represivní tolerance“, který použil „nový levičák“ Herbert Marcuse již někdy v 60tých letech, což je de facto něco jako politická hyperkorektnost na německý či švédský způsob. Nedávno jsem kdesi četl, jak se jedna švédská feministka rozplývala nad tím, že ve Švédsku jsou feministi všichni, protože veřejně si nikdo nedovolí o sobě prohlásit, že není feminista, protože je to „nekorektní“, a tudíž nebezpečné říkat nahlas.

Pochod institucemi


Je to o to nebezpečnější, že ten proces je plíživý. Komunisti nastolili totalitu v řádu měsíců, ovšem to, o čem píšu se vyvíjelo několik desetiletí, velký zlom byla protestní hnutí v 60tých letech, po čemž nastal na západ od železné opony tzv. „pochod institucemi“, kdy radikálové z nové levice postupně zaujímali místa napřed na univerzitách / akademické sféře, pak ve státní správě, na soudech, v politice… 

Pak tomu zřejmě napomohla i studená válka, v rámci níž a boje s východním blokem přijal západní politický mainstream (od SocDem přes liberály až po konzervativce) konsenzus, že listina práv a svobod je nové „písmo svaté“, rigidní, navždy dokonalé a neměnné. Po konci studené války a po sjednocení Německa byla kvůli strachu z posílení německého vlivu tendence k prohloubení evropské integrace, kde to jen jde, a různé sociálně-inženýrské nápady nové levice se euro-mainstreamu hodily.

Vytvoření legitimních terčů - hon na fantoma "neofašismu"


Vlastenectví bylo pro svou tendenci ke kritickému pohledu na přehršli euroregulací a demokratického deficitu EU zatraceno a odsouzeno jako „pravicový extremizmus“, nebo dokonce „neofašizmus“. Přitom se účelově opomenul podstatný rozdíl, že zatímco fašizmus/nacizmus chtěl jiné utlačovat, zotročovat, či přímo likvidovat, současný nacionalizmus usiluje, až na hrstku skutečných nácků, jen o to, udržet v dané zemi tradiční hodnoty, jak je chápou tamější obyčejní lidé, odmítá se přizpůsobit tlaku na globální mixování různých kultur…, prostě „žít a nechat žít“. U nás si budeme hájit svou kulturu a své tradice, u vás zase mějte své vlastní tradice a vlastní kulturu, nebudeme vám bohorovně vnucovat náš západní koncept…, jenže tohle nová levice nechce, protože se sama považuje za nositelku „nového náboženství“ a „nových světlých zítřků“, které je morálně povinna „šířit ohněm i mečem“. 

Kdo zabil Thea Van Goga nebo Luigi Guardiera? Nikoli muslimští radikálové, ale levicoví extremisté, přitom nešlo ani o žádné vrcholové mocipány, ani o symboly finanční oligarchie, jako v případě obětí levicového terorizmu 70tých let, ale o jednoho režiséra, který si dovolil natočit film kritizující islám, v druhém případě šlo o málo významného člena francouzské Národní fronty, tj. o nacionalistu, ale o žádnou „velkou rybu“.

Tak že by takový malý „lidskoprávní džihád“?



Toto volné zamyšlení původně vzniklo jako diskuzní příspěvek k článku M. Julišové o rizicích spojených s tzv. novou levicí. Viz Nová levice a lidská práva



10 způsobů manipulace veřejností



Také občas nevěřícně kroutíte hlavou nad obsahem zpravodajství, nad tím, jak s námi komunikují politici a média? Nedivte se, všechno má svůj smysl. Lež prokoukne každý, kdo má informace, ale co šikovnou manipulaci? Salámovou metodu? Zjistěte, co na vás působí! Tento seznam má původ v Americe, s čím jste se setkali u nás?

Odvádění pozornosti

Rozptylování veřejné pozornosti od důležitých otázek a změn řízených našimi politickými a ekonomickými elitami za použití technik zaplavujících veřejnost nepřetržitým odváděním pozornosti a bezvýznamnými informacemi. Strategie rozptylování pozornosti je také podstatná k vymýcení veřejného zájmu o základní vědomosti vědy, ekonomie, psychologie, neurobiologie a kybernetiky. Tato technika také přesměrovává pozornost veřejnosti od našich skutečných sociálních problémů s důrazem na záležitosti, které nemají žádnou reálnou důležitost. Touto ideou je udržovat veřejnost stále zaměstnanou a neposkytnout žádný čas přemýšlet o nejdůležitějších principech a o jádru faktu skrývajícím se za našimi sociálními problémy.

Vytvoření pseudoproblému následované nabídkou řešení

Tato metoda v podstatě zdůrazňuje symptomy, zatímco skrývá zásadní kauzy. Například poukazuje na násilí ve městech nebo na podrobnosti krvavých útoků, aniž by vyšetřovala příčiny těchto problémů. Vytváří a manipuluje také s krizemi, které se týkají ekonomiky nebo násilí, aby povzbudila veřejnost přijmout nezbytné zlo v podobě omezení občanských práv nebo postupného odstranění veřejných služeb.

Postupná strategie - salámová metoda

To v podstatě znamená postupně zavádět destruktivní sociální politiku, která by byla neakceptovatelná, kdyby byla na veřejnost uvalena náhle. To je to, co bylo během 80tých a 90tých let zavedeno v rámci nových socio-ekonomických podmínek na radikální pravici. Patří mezi ně privatizace, nejistota, flexibilita, masivní nezaměstnanost, snížení kupní síly mezd a záruk na obstojný příjem. Všechny tyto změny by vyvolaly všeobecnou vzpouru, kdyby byly použity najednou.

Strategie podřizování - obětovat se pro "lepší zítřky"

Další způsob, jak získat souhlas veřejnosti s nepopulárními opatřeními je představit je jako „bolestné, ale nutné“ s cílem získat veřejné pochopení pro jejich budoucí uplatnění. Je to podobné jako postupná strategie. Je snazší přijmout budoucí oběti namísto okamžité porážky na prvním místě, protože účinek není pociťován hned.
Později se veřejnosti doporučí uvěřit, že „vše bude lepší zítra“. To poskytne veřejnosti více času na to zvyknout si na myšlenku nevýhodných změn a na jejich přijetí s rezignací až přijde čas. Tato strategie byla velmi oblíbená v Sovětském svazu – například v jejich pětiletkách.

Zacházení s veřejností jako s dítětem

Mnoho reklam a propagandy využívá dětské řeči a intonace dětí, jako by divák nebo posluchač byl malé dítě nebo mentálně zaostalý. Pravidlo je takové, že pokud s lidmi zacházíte jako by byli 12tileté děti nebo ještě mladší, mají sklon reagovat bez kritiky, tak jak to dělají děti.

Povzbuzení emocionálních reakcí místo rozumových

Toto je klasická technika pro obejití racionální analýzy a kritické úvahy. To také otevírá dveře nevědomí, kam se implantují plány, přání, strachy, úzkosti, nutkání a požadované iracionální chování.

Bombardování maličkostmi k udržení ignorance

Je důležité přimět lidi k neschopnosti rozumět technologiím a metodám používaných k jejich zotročení. Kvalita vzdělání poskytovaná nižším sociálním vrstvám je úmyslně udržována nevalná a mizerná, jak je to jen možné, aby mohly být manipulovány jako ovce.

Podporování spokojenosti s průměrností

To zahrnuje podporování veřejnosti, aby uvěřila tomu, že je v módě být hloupý, vulgární a nevzdělaný, kdy je každý pobízen k tomu, aby uvěřil, že právě toto jsou charakteristiky podstatné pro moudrost dosahovanou věkem.

Podpora pocitu viny a vlastní viny

Jedná se o mimořádně zvrácenou strategii. Týká se to neustálého spílání lidem za jejich vlastní neštěstí, kvůli selhání jejich inteligence, jejich schopností nebo jejich snah tak, aby nezkoumali strukturální vady sociálního a ekonomického systému, který je zotročuje. Jeden z nejzvrácenějších kontrolujících mýtů americké společnosti je, že když budeš nepřetržitě pracovat a dost dlouho, pak budeš úspěšný a zbohatneš. To se občas některým lidem skutečně stane a jejich úspěch je médii široce oznamován veřejnosti. Párkrát se to stane, všem z nás je pak ustavičně připomínáno, že když tamti lidé dokázali toto, pak ty můžeš také. Ovšem, když budeš usilovně pracovat a nezbohatneš, pak je však problém, že jsi nepracoval dostatečně tvrdě nebo jsi nebyl dostatečně chytrý a skončil jsi jako břídil. Takže nezáleží na tom, co tě potká, mýtus zůstává nedotčený a Amerika zůstane zemí příležitostí a největší zemí na světě.

Vědět o lidech víc než oni sami

Za posledních 50 let vědecký pokrok vytvořil rostoucí propast mezi znalostmi veřejnosti a mezi vědomostmi elit. Díky biologii, neurobiologii a aplikované psychologii (a kontrole nad internetem, díky sociálním sítím a sběru "big data", pozn. editora) „systém“ získal vyspělé znalosti fyziologických a psychologických základů myšlení lidí. Ví tak o lidech často víc, než o sobě vědí oni sami. Těchto vědomostí lze využít k získání větší kontroly a moci nad jednotlivci, než mají nad sebou oni jako individuality.


Zdroj:  "10 strategies of manipulation by the media" podle filosofa a lingvisty Noama Chomsky. 

Abychom si rozuměli...


Mýtus pokroku – když budou mít všichni stejně, budeme šťastni?















Odevšad se nám tlačí do hlavy, jak být lepší, hezčí, úspěšnější. Jak vylepšovat fungování lidské společnosti. Jak odstranit nerovnost. Jak být pokrokový. Prý to znamená odstranit genderové stereotypy. Ignorovat lidskou odlišnost. Dát všem stejné šance a svět bude lepší.



Jenže všichni nemají stejné schopnosti. 


Aha… tak jim vylepšíme startovací podmínky, to je přece fér, ne? 




A máme tu kvóty. Kvóty na všechno: přijetí do školy, do práce. Máme tu pozitivní diskriminaci. Máme tu ombudsmanku a presumpci vaší viny.

Nesmíte svůj byt pronajmout komu chcete. Rasismus!

Nesmíte na práci žádat mladou ženu nebo fyzicky zdatného muže, i když to pracovní náplň vyžaduje. Sexistická diskriminace! 


Máte lékaře z etnické menšiny jen díky kvótám a pozitivní diskriminaci ve škole a nebo proto, že je schopen léčit lidi? Nemáte genderově neutrální WC? Budou vás bojkotovat umělci! Chcete být modelka? Jasně že nevadí, že máte obezitu a vitiligo! Z „Každý musí dostat šanci“ se stalo „Každý musí dostat to co chce“.




Mám právo na štěstí. Státe, postarej se o to!


Křečovité snahy o rovnost strašně připomínají komunistické sociální inženýrství. Ne mylně. Světu vládne socialistické myšlení. Od šedesátých let se propracovali jeho nositelé od triček s Che Guevarou a salonního komunismu až do řízení států, Evropy, Ameriky a do vlivových organizací a médií. 


Už se pomalu bojíme říct to nahlas: Tyhle utopické snahy jdou proti všemu, co je v přírodě přirozené a běžné. „Poručíme větru, dešti“ už tu bylo. Proto to řeknu teď a tady:



Je přirozené, že lidé nejsou stejní. Je přirozené respektovat, že ženy a muži se liší fyzicky i psychicky. Je přirozené a hodné respektu, aby dítě mělo mámu a tátu. A znovu: Je přirozené, že lidé nejsou stejní. Všichni nejsou zdraví. Všichni nejsou krásní. Všichni nejsou stejně chytří. Není to ničí chyba a není to zločin.

Je přirozené, že nedostaneme všechno, co bychom rádi. Je správné, znát své možnosti a schopnosti a pracovat s nimi. Nikomu nelze zakazovat, aby se hnal za svým snem, který není reálný. Ale ulehčovat mu cestu na úkor schopnějších, to je znásilnění přirozenosti věcí. To je diskriminace většiny, pokud máte to slovo rádi. Jako ateista říkám: je čas vrátit se k pokoře před řádem světa.

Naše poznání je úžasné. Můžeme měnit a využívat spousty věcí k prospěchu nás všech. Můžeme dokázat zdánlivě nemožné. Ale bez pokory, bez porozumění řádu věcí, to bude jen zběsilý diktátorský škleb před sešupem do pekla. Do pekla nové války, nebo orwellovské totality nebo jiné dystopie, co já vím. Knížek o konci civilizace už vyšlo dost. A většina začíná pokusem vytvořit „Krásný nový svět“. Za každou cenu.

Vítejte



Co tu dělám? Čaruju. Tím, že přemýšlím o světě. Vždyť na počátku bylo slovo...

"The Romany word for "witch" is shuvani. The Shuvani serve the important purpose in gypsy society of being able to bless, curse, heal and make sick. They hold amazing power and are true to the craft. The Shuvani also carries the ancient secrets, taboos, and conducts all rituals and birth rites. To the gypsy she is one of knowledge and power."